Kamil

Stáli jsme a bafali z fajfčiček vysoko nad údolím Úpy. Kolem louky plné hořců a na obzoru zbytky spekter ozářená Sněžka. A tehdy, právě tehdy jsem ti řekl příšernou a nečekanou větu: „Kamile, budeš to ty, kdo bude muset na konci prázdnin z oddílu odejít…“

Kamil zprvu asi myslel, že si dělám srandu , ale pak pochopil tu strašlivou skutečnost: Rysy bez Kamila. Kamil bez Rysů! To přece nejde! Nevím, jestli to bylo přesně takhle, fakt si nepamatuji ani ň z toho večera. Snažil jsem se Kamilovi vysvětlit, že jeho spory s Ivem, který byl někde zalezlý v boudě, že jejich spory rozkládají oddíl pomalu zevnitř a že nechci a nemohu v dubnu odejít na rok vojny z oddílu, do kterého bych se pak už třeba ani nemohl ani nechtěl vrátit. Vysvětloval jsem mu, že jsem se musel nějak rozhodnout a že jsem to učinil. Nálada byla hrozná, dokonce mám pocit, že Kamil, nasraný a hlavně hluboce zklamaný mnou, člověkem, kterému věřil na sto pígo za všech okolností, který ho v jeho očích tak strašně zklamal a hlavně zradil, že snad ještě v noci odjel.

Kamil byl snad nejobětavější člen oddílu a rádce, kterého jsem v oddíle kdy poznal a kdy měl. Mohl bych vzpomínat na jeho návštěvy ve dvě ráno, kdy lezl balkónem, aby mi řekl, co vymyslel za hru nebo mi přinesl něco ukázat, nebo … nebo … nebo. A takovému skvělému klukovi jsem řekl, že to všechno prostě v září pro něho končí.

Byl to vlastně ode mne svým způsobem podraz, když už to s těmi dvěma nebylo k vydržení, asi měli jít do řiti oba. Ale já se takhle rozhodl a stál si za svým. Rozešli jsme se, byla to rána pro Kamila, pro oddíl, pro kladenské hnutí turistických oddílů mládeže ( což byla vlastně jedna z mála legálních platforem pro pokračování oddílů podle zásad Jaroslava Foglara).

Možná to teď vypadá, že jsem se snad dokonce vědomě rozhodl pro Iva Jupu (to byl ten druhý dáreček) jenom a jen proto, abych ublížil Kamilovi. Tak tomu samosebou nebylo, Ivo mnohokrát osvědčil svou oslnivou analytickou mysl a svůj řečnický talent ve prospěch oddílu. Jenomže když jsem přišel z vojny, byl Ivo už hotový dospělý chlap se vším, co k tomu patří. Na starou romantiku si rád zavzpomíná a jsme i spolu s jeho neopakovatelnými rodiči kamarády dodnes. Oddíl 2703 Rysy však v historicky krátké době zanikl (opět prosím, ať mi nikdo nechytá za slovo, paměť ne že nechce, ale není. Snad ale zas tolik nelžu).

Kamil si založil svůj vlastní oddíl, který rozjel ve velkém stylu a pokud je mi známo – vede ho dodnes. Na rozdíl ode mne, na rozdíl od Iva. Jeho blahodárným působením musela projít sta a sta dětí. Kamil, kterému dnes nikdo neřekne jinak než Bocman, vystudoval při vedení oddílu na plný knedlík školu, k malému doktorátu přidal i velký a – pokud mám správné informace, náměstkuje v odpovědné funkci v Národním památkovém ústavu. Byl duší i mozkem impozantní záchrany a renovace nejen Opárenského mlýna jako takového, ale celého Opárenského údolí v Českém Středohoří, kterým se Česká republika dnes chlubí jako příkladem využití strukturálních fondů.

S doktorem Podroužkem, tedy Kamilem, jsem od té doby měl možnost mluvit tuším asi dvakrát nebo třikrát. Nebyl to nepříjemný rozhovor ani z Kamilovy, ani (doufám) z mé strany. Ostatně jsem se nikdy nedoslechl, že by nás nebo mne Kamil nějak komentoval nebo kritizoval a doufám, že totéž platilo a platí i z mé a naší strany.¨Ale vřelost v těch větách žádná nejspíš nebyla. I když jsme se k tomu večeru pochopitelně nevraceli, mluvil tu přece jen zrazený se svým zrádcem.

A tebe teď zajímá, co ti odpovím na otázku, zda bych se tenkrát, kdybych mohl nahlédnout do budoucna, zda bych se rozhodl jinak. Odpověď zní NE, rozhodl bych se stejně. Ivo Jupa dokázal pro Rysy udělat taky mnohé a hlavně jeho přesah do pedagogiky základních škol je zásadní a rovněž úchvatný. Bohužel se ovšem v české politice neloví bobříci (ke škodě politiky samotné i těch ubožáků ze Sněmovní ulice) a na rozdíl od Kamila, který se svými Roháči vstává i usíná již několik desetiletí, Ivo zkrátka žije někde jinde než v Zemi nikoho nebo u Bobří řeky. A já se Strejdou Parkinsonem dávno také, darmo mluvit. Jen Kamil vydržel.

Před třemi roky mi po autorském čtení mé první knihy esejů řekl MIlan – pravda, trochu už v náladě: „Karle, ty vole, já ti hrozně děkuju. Karle vole, nikoliv rodiče, ale tys to byl, kdo nasměroval můj život.“ V duchu jsem se tomu smál, ale když mi to samé v bledě modrém opakoval Boban a Viktor a další, začal jsem o tom přemýšlet víc: „Sakra, co jsme to v těch Rysech dělali jinak, že i padesátiletí fotři ti tu sami od sebe, jeden u pípy, druhý před hospodou na kouřové a třetí u pisoárů vyseknou takovou poklonu?“

A pak jsem jim všem v tomto smyslu napsal dopis, ve kterém se vyjadřuji, že na rozdíl od pionýrů a disidentů všeho druhu, i když jsme tomu sami asi rozuměli jen málo, aniž jsme to nějak proklamativně říkali, jsme kromě bojovek a lesní samoty intuitivně učili v našem oddíle děti víře. Nemyslím náboženství, myslím víru v dobro, že je a že bude a že stojí za to ho hledat, víru v krásno, víru v pravdu.

A o tom bych chtěl ještě napsat knihu, o tom všem. S tebou, Kamile Podroužku, i když jsem tě v tvých očích tak zradil. Možná jsem byl první, kdo sem takový výchovný systém přinesl, ale tys vždy byl, jsi a podle mého budeš pořád na věky věků jeho duší, tváří i srdcem. A i když má volba byla tehdy jiná a ani dnes by tomu asi nebylo jinak, jsem na tebe pyšný a mám tě v nejhlubší úctě.