Art terapie

Jak už ze samotného názvu vyplývá, art terapie je léčení pomocí umění, třeba hudbou nebo tancem či malbou. Zřejmě už nevím, co bych ještě tak mohl dělat a tak mne to vcelku oslovilo.

Vše se zdálo být na dobré cestě, našel jsem poměrně rychle stojan, čtvrtky, brejle (!) i další potřebné věci a nástroje. Trochu času, pravda, zabralo, než jsem nabrousil a ořezal tužky značky Kooh-i-noor Versatil, jestli si ještě z hodin deskriptivní geometrie vzpomínáš, co to bylo už tehdy za šmejdy. Trefit se malinkou tuhou mezi ty titěrné zuby šroubovacího řezátka, – no, ty vado, to bylo pro parkinsonika fakt dost náročný. Nakonec mi pomohla stará dobrá poučka sprosťáka Bernáška, který vždycky říkal (dámy si laskavě zacpou uši nebo ať si pak nestěžují): „Když to, vole, nejde normálně, zkus to levou, to je jak vod cizího…“

Rozhodl jsem se, že začnu portréty podle fotek, nemaje doma sádrové hlavy klasiků, jak se radí v příručce, podle které se portrét naučí každý za dvacet minut, a to prý i úplný trouba. Krajina je podle mého moc těžká, protože musíš malovat spoustu podrobností, i když se většinou nepohybuje a a neruší tak umělecký výkon. Jenomže – jeden zásadní zádrhel tu je – podle paměti já nic malovat nemůžu, protože si už nic pořádně nepamatuji, a skutečnou krajinu bych ze svého střešního okna mohl malovat leda měsíční.

A tak se mou první obětí nedobrovolně, bez ptaní a dovolení stali švagr Pavel a kamarád z oddílu Boban. Podle mého se mi oba portréty docela povedly a byl jsem přesvědčen, že jsem oba dostatečně vystihl. No jo, art terapie, to je věc, ale musí se vědět, jak na to. No jo…

Hned jsem se běžel pochlubit. Martin řekl „Hm…“, což, pokud vím, může mít asi sedmnáct nejrůznějších významů a protože se u toho tvářil tak jako divně, zřejmě další dva nebo tři významy přidal právě v této chvíli ( a zřejmě měly ke spisovnému jazyku ne dosti blízko).

Marcela se věnovala seriálům a tak jsem si připravil překvapení – předpokládal jsem, že chlapa své ségry pozná na první dobrou. Zakryl jsem ho nějakým lajntuchem a jako když odhalují sochu: „Teď!…“ jsem upřímně řečeno očekával nějaké „Jééé, to je krása!“ Jenomže místo toho řekla: „Jé, to je Jules Verne, že jo? Dvacet tisíc mil pod mořem, že ano?“ “ Jo – a klidně mu říkej JItko…“ Bobana jsem jí už ani neukazoval. Řekla by určitě, že si není moc jistá, ale že to bude nejspíš maršál Žukov.

A tak jsem ihned s art terapií i skončil . Buď to není žádná terapie, ale podvod nebo já nejsem umělec, ale trouba. Do háje s tím. Vlastně jsem si ještě pro uklidnění nabrousil versatilky. Jasně že levou, vole.