Chybí mi víra? Mně nebo nám všem?

Mám za sebou dlouhý život, který – jak se zdá – ještě nekončí, i když by pomalu pro mne za mne klidně mohl. Těžko totiž předpokládat, že bych ještě něco užitečného a velkého vymyslel, vytvořil něco krásného, něco poučného nebo objevného napsal – prostě, že bych ještě k něčemu byl.

Nikdy jsem v nic nevěřil, v Boha ani v nic podobného. Byl jsem tak vychován a nevadilo mi to. V poslední době mi to však vadit začíná, tak, jak se setkávám se skutečnostmi a tématy, která nutně musím řešit a která zjevně přesahují jednotlivce i věky. A zjišťuji, že mi víra chybí, alespoň elementární přístup k ní.

Zatímco jako společnost stavíme na odiv svůj oktrojovaný ateismus, který jsme si nevybojovali, ke kterému jsme nedospěli moudrostí našich hlav, který jsme dostali už naservírovaný a nakrájený i s návodem k použití, nemůžeme nevnímat odlišnost v ostatních zemích, včetně těch, které nazýváme vyspělými, kde svoboda víry a kontinuita této svobody očividně tvoří součást jejich kultury. Češi jsou prý husiti, heretici a bezvěrci – ale my jsme zejména nevzdělanci, kteří o Anselma z Canterberry nebo Sørena KIerkegaarda nezakopli ani náhodou, maje před očima soudruhem JIrásko vykreslený hrůzný obraz pátera Koniáše a tradovanou a tudíž problematickou nenažranost černoprdelníků. Jsem Čech Čech Čech… zpívá se kdesi u Orlíku, ale nejsem si jistý, zda ten, kdo nic netuší o věcech nad námi, nad a mimo náš rozum a zkušenost, kdo nevěří v Boha nebo Matku Přírodu, v bod Omega nebo v cokoliv jiného transcendentálního, není spíš jen blb blb blb.

Ve škole jsme náboženství neměli, myslím, že ani nepovinné. A i kdyby jsme ho nakrásně měli, nejspíš by mne táta přizabil, kdybych se o něčem takovém byť i jen zmínil. Byl kovaný komunista a v tomhle s ním nikdy žádná diskuse nebyla (ani nic, co by se jí jen vzdáleně podobalo). Znal odpověď na každou otázku předem, vždyť o tom nebo onom přece jasně mluvil na posledním sjezdu ten nejpoctivější ze všech soudruhů Alois Indra. Určitě by ukončil mé poučení citátem, že „náboženství jest opiem lidstva“, což si ovšem ten jejich velký V.I.L. vypůjčil A.F.A.I.K. od Ludwiga Feuerbacha.

Chybí mi víra a chybí mi i bůh. Můžeme diskutovat o tom, jak kdo tuto autoritu vnímá, jak si představuje mechanismus jeho působení. Ale myslím si, že zejména ve vztahu k životu a smrti, ve vztahu k ženám, k rodině a dětem, k přátelství a lásce, k národu a jeho dějinám, abych vyjmenoval alespoň ty nejdůležitější oblasti, tam všude postrádám ono sepětí s předky, jejich životem, postoji, morálkou a moudrostí. Tam všude mi chybí slovo boží. Tam všude jsem se nemusel občas chovat jako prase.

Immanuel Kant říkal: „Dvě věci naplňují moji mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývám: nekonečné hvězdné nebe nade mnou a hluboký mravní zákon ve mně.“

Děkuji Vám všem, kteří jste mi napsali svůj názor na tyto otázky. Nechci se pouštět do nějakých debat o smyslu víry. to bych si mohl klidně zase vystavit ksicht na Facebooku. Ale nesouhlasím s Vámi ani s jedním. Pro Vás, nebo alespoň pro většinu z vás znamená víra téměř totéž co Naději. Směšné, žádnou naději nemáme. Zejména morální rozpad našeho světa a hodnot na kterém je vystavěn, je na pořadu dne. Jedině co pro to můžeme udělat, je nelpět na ničem z tohoto našeho bezvýchodného světa a neposrat se.