Pruhovaný svět

Okolo baráku, ve kterém mám teď a asi už navěky z kanceláře velitele praporu Bábíčka za bílého dne ukradenou sošku pohraničníka a, což možná málokdo z domácích tuší, tím i místo, které považuji za svůj domov, stojí plot. Na tom není věru nic divného, kdyby náš barák plot neměl, byl by v Lánech zřejmě jediný a já nechci ani domýšlet, co by to mohlo znamenat pro mne, jeho ostatní obyvatele včetně psa Elišky i pohraničníka a věcí, které symbolizuje. Možná, kdyby tu žádný plot nebyl, mohl by se dokonce jednoho dne objevit mezi futry i samotný kapitán Bábíček, třeba už je po těch létech i majorem, a mohl by chtít ukradenou relikvii zpět. Ježíši…

Ale zpátky k tématu – to podstatné není, že plot je, podstatné je, že je pruhovaný. Když se skrz ten pruhovaný plot díváš ven, vidíš asi jen třetinu věcí a třetinu ze všeho, co vidí ostatní lidé skrz jiné, zcela obyčejné a nepruhované ploty. Třetinu světla, třetinu aut, třetinu sousedů, třetinu starostí i smíchu, třetinu deště a třetinu všeho. My za pruhovaným plotem věříme, že vidíme tu nejlepší třetinu, ale možná, že to tak neplatí vždy nebo že to tak neplatí dokonce vůbec. Jen my tomu skálopevně věříme.

A stejně tak po ránu a k večeru, když je slunce nízko a jinudy než skrze díry pruhovaného plotu se nemá jak dovnitř dostat, osvětluje zase jen třetinu všeho kolem nás a my, kteří jsme z toho světa za pruhovaným plotem, jsme opět přesvědčeni, že vidíme jen ten nejlepší výběr. Ano, ano, musí to tak přece být, protože jinak by to tady taky nemusel být nakrásně jen barák, ale třebas i arest, i kdyby jen z jedné třetiny. Ale tam by pohraničník jen tak nebydlel, to si teda piš.