Hemelika

Když jsem byl chlapec malý, řekl bych tak metr nad zemí, čítával mně a sestře Blance můj táta příběhy Káji Maříka. Je toho celkem sedm dílů, což je kláda, která nám vydržela s přestávkami léta. Asi to nemá kdovíjakou hodnotu, jsou to příběhy malého kluka z hájovny, který „po svém“ vychovává Zděnu – o něco mladší holku lesních, přímých nadřízených svých rodičů. Velmi výrazně se sem promítají události katolického církevního života. Ale nejde o literaturu, jde o mé prožitky.  Jakou já jsem měl radost, když nám táta prozradil, že knižní Lážov je vlastně středočeský Mníšek pod Brdy a že tam možná najdeme mnohé z těch milých knih.

Dodnes s pamatuji zklamání z polozbořené Skalky (která dnes opět opravená svítí do daleka) a když jsme pak zjistili, že hájovna už není vůbec a že pár metrů za zchátralou lesovnou sviští auta po dálnici na Příbram. Připadl jsem si najedou ochuzený, podvedený a vykořeněný.

Píšu to proto, že jsem včera zažil podobné rozčarování v Mariánských Lázních. Myslím, že toto mé oblíbené lázeňské město dobře znám, zejména místa související s literární dvojicí německého básníka Goetheho a mladičké české baronesy Ulriky.  Všechna nebo většinu z nich, až na místo jejich občasných nevinných dostaveníček pod rozhlednou Hemelika. Cesta je neznačená a já jsem se musel ptát, nejprve obrovského zadku kteréhosi zahradníka nebo zahradnice velkosti turbíny v Ledvicích, který na mé dotazy nereagovala vůbec a jakéhosi italsky vyhlížejícího gentlemana v slunečních brýlích, který svou sdílností turbínu kopíroval a až teprve poté, co jsem vysílením ze střídání svých ubohých jazykových fragmentů padl a zem, s kamennou tváří pronesl něco jako „Rozhledna je asi na kopci, ne, vole…“.

Rozhledna na kopci byla,vole – zanedbaná, ošklivá a přerostlá stromy. Jakoby pod námi nebyly Mariánky, ale Lážov. Sem že básník vodil svou vyvolenou? No tě prdel…, řekl jsem si a odkráčel zase o jeden sen chudší k nádraží nechat se opakovaně dál ponižovat Českými drahami.